Jan Hlavička

* 1.8.1951 Praha
† 5.3.2018 Praha
Autor, překladatel

po studiu překladatelství a tlumočnictví z francouzštiny a němčiny na FF UK a po vojenské službě pracoval v zahraničním odboru Úřadu prezídia Čs. akademie věd. V 60. a 70. letech psal poezii, několikrát publikovanou časopisecky, během studia vystupoval ve folkové skupině. Na samém konci 70. let se přidal k rozmáhajícímu se hnutí fanoušků science fiction a rychle se zařadil na přední místo nové autorské generace organizující se kolem výroční povídkové soutěže o Cenu Karla Čapka. Tato skupina byla většinou narozená v 50. letech a sdílela tak formativní zážitky pražského jara a sovětské invaze ještě na základní nebo střední škole, vysokou studovali za nejtužší normalizace, a když tu vystřídal bezzubější a stále více se rozkládající „reálný socialismus“, mohli se zapojit do náhradních aktivit včetně fandomových, přičemž jejich literární tvorba nevyhnutelně tíhla k více či méně kamuflovaným podobenstvím.

Pavel Kosatík v recenzi Hlavičku charakterizoval: „Nejčeštější z českých autorů SF, který psal vždycky o sobě a o nás a nestylizoval se do žádných mód, který přizpůsobil žánr sobě a ne naopak, který psal ve sci-fi, kde to prý nejde, pouze o lidech a zachytil kus toho divného smutku osmdesátých let.“ Historik žánru Ivan Adamovič v Kronice české science fiction uvádí, že Hlavičkovo dílo se tématy i stylem „vyděluje z tehdejší produkce a představuje prózy nadčasové hodnoty. Snad žádný jiný domácí SF spisovatel nepodal tak pravdivé svědectví o své vlastní době.“

První povídka Bedýnka se modře rozzářila… vyšla Hlavičkovi časopisecky roku 1982 a poté v antologii Stalo se zítra (Svoboda, 1984). Předjímá jeho další tvorbu jak ironií a melancholií v zachycení uspěchaného kolotoče mezi zaměstnáním, večery u televize a víkendy na chatě, tak stylistickou jistotou a ekonomií výrazu, nezbytnou při dobově omezeném publikačním prostoru. Hlavička spolu s Ivanem Kmínkem (1953–2013) byli nejvyhraněnější představitelé takzvané čapkovské školy, charakterizované humorem a absurditou, pochopením pro malého českého člověka“ drceného soukolím dějin. Nabízí se ale i srovnání s Karlem Poláčkem: Jako ten proslul antiidylickou drobnokresbou maloměsta, Hlavička o padesát let později, v menších formátech a s fantastickým ozvláštněním, zachytil prostředí socialistického sídliště, od bahna a nedostatku zboží po mezilidské vztahy. Tato skupina jeho povídek v čele s emblematicky pojmenovanou „Panelfix̌n“ (s háčkem nad x) je žánrovým protějškem filmové Panelstory, i když literární historie je dosud opomíjí s výjimkou několika diplomových prací. Hlavička měl poněkud rezignované pochopení pro lidské slabosti, ale zároveň si hnusil veškerou malost, hloupost a hrubost, bez nichž by to mloci a diktátoři neměli zdaleka tak lehké – druhým určujícím dějištěm jeho příběhů byla armáda stěží rozlišitelná od Československé lidové, i když robotizovaná a brojící proti „emzákům“ (tento Hlavičkův neologismus pro mimozemšťany rychle zlidověl).

Zatímco Kmínek zvítězil hned v prvním a druhém ročníku CKČ, Hlavička dlouho zůstával jen na medailových místech snad i proto, že jeho příběhy byly temnější nebo spíš šedivější, třebaže řada z nich jako Kniha poslední, kteráž slove Thanatos, Konec Prahy skrze gumu nebo Staropanenská ukazuje jeho obeznámenost s žánrem contes cruels i schopnost napsat čirou grotesku. Trofej získal až roku 1989 za svůj nejdelší text, novelu Hlavou proti vzduchu o setkání vojáků a dětí s parapsychickými schopnostmi, které armádní mašinérie každé jinak zneužívá a obelhává. Nejvýznamnější Hlavičkovy povídky vyšly ve sbírce Hurá, hřbitov jede! (Ivo Železný, 1991) nazvané wernischovsky podle pozdního příběhu o střetu úředního oktrojování a vulgarity s pozůstatky tradic. Dříve vydaná Panelfix̌n (Zdeněk Rampas – Nová vlna, 1990) ji doplňuje na souborné dílo, navíc obsahuje rozhovor s autorem a bibliografii.

Už od 70. let Jan Hlavička také překládal vědeckofantastické povídky, zprvu do šuplíku, poté je šířil mezi přáteli a přispíval jimi do fanzinů a podle možností i do oficiálního tisku; většina vyšla porůznu na konci 80. a začátku 90. let. Několik jich vybral z angličtiny (byl mj. autorem prvních českých statí o Philipu K. Dickovi), ale držel se hlavně vystudovaných jazyků; překladovou scénu, kde převládala SF sovětská a anglofonní, často upřednostňující dějovou nebo ideovou přímočarost, tak rozšiřoval o odlišná východiska a větší ohled na literární kvality. Znalost obou jazykových oblastí využil v heslech do Encyklopedie literatury science fiction (H&H, 1995). Naopak po jedné Hlavičkově povídce vyšlo ve Francii a (východním) Německu.

Prvním Hlavičkovým knižním překladem byl Poslední den stvoření (1981; č. Svoboda, 1989) Wolfganga Jeschkeho. Román o vojácích utajeně vysílaných bez návratu do chaotické války v pravěku, v němž děčínský rodák odsunutý do Württemberska metaforicky vyjádřil životní pocit země, která se kdykoli mohla stát zástupným bojištěm velmocí, byl s porozuměním přijat i na druhé straně železné opony. Dalším z Hlavičkových západoněmeckých spřízněnců byl Ronald M. Hahn, z jehož sardonických společenských satir kongeniálně přeložil jen povídky Pár scének propašovaných pod očima cenzury ze spisů SVOBODA A DOBRODRUŽSTVÍ s. r. o. (Světy science fiction, AFSF 1993) a Na návštěvě u normálních ve středu večer (Ikarie 2/1990).

Hlavičkovým překladatelským Meisterstückem byl Královský projekt Carla Ameryho (1974, č. Ivo Železný, 1997), důmyslně prokomponovaný příběh o stroji času Leonarda da Vinci, vatikánské kurii a jakobitském pretendentství na britský trůn, který ve druhém plánu skládá velký středoevropský román o hledání životní autenticity ve zmechanizovaném 20. století i o pošetilosti pokusů byrokratických mašinérií řídit chod dějin. Hlavička se bravurně vypořádal s mnoha jazykovými rejstříky od vypravěčské ironie (snad je signifikantní, že všichni uvedení autoři byli anglofilové, respektive znalci a překladatelé angloamerické SF) přes úřední dokumenty a středověké archaismy po venkovské nářečí. Bohužel kniha poněkud zapadla; i na žánrové ceny (pro nejlepšího překladatele a neangloamerický  překlad) byla jen spíš pro formu nominována.

Už ve druhé polovině 80. let Hlavičkovo autorské tempo klesalo, po listopadové revoluci rychle odložil sotva započatý román a ke psaní se nikdy nevrátil. V ČSAV povýšil na vedoucího sekretariátu, ale roku 1992 odešel do redakce Nakladatelství Ivo Železný, kde ho většinou zaměstnával dohled nad produkcí sešitového čtiva německé provenience. Sám přeložil, hlavně pod pseudonymy J. N. Kaprál a Hugo Bokvas vypůjčenými od hrdinů jeho povídek, desítky westernů a kosmických dobrodružství ze sérií Ren Dhark a Perry Rhodan. V letech 1996–7 také sestavoval výběry povídek z amerického časopisu Asimov's Science Fiction.

Od roku 2000 byl Jan Hlavička překladatelem na volné noze; valnou část jeho práce tvořila nenápadná, ovšem pečlivě odváděná „chlebařina“ jako cestovní průvodce, příručky a obrazové publikace, případně populárně-historické knihy. Asi nejviditelnější z jeho titulů byly vzpomínky Reinholda Messnera (Brána, 2004) a čtyřdílný cyklus SF pro mládež Petera Schwindta Justin Time (Vašut, 2009); Hlavička si nejvíc vážil dvou objemných „esejisticko-anekdotických“ svazků Egona Friedella Kulturní dějiny novověku: krize evropské duše od černé smrti po první světovou válku (Triton, 2006). Za knihu Karla Christa Krize a zánik římské republiky získal výroční cenu nakladatelství Vyšehrad za rok 2010.

V posledních letech žil Jan Hlavička v Praze na Vinohradech. Z prvního manželství (1976–93) měl syna a dceru, s druhou manželkou Marií (od 1996) dceru.

Jan Vaněk jr.

heslo na Wikipedii s dalšími odkazy:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Hlavi%C4%8Dka